aneb jak vlastně vznikly Motovaky.cz.

Náš příběh není o byznys plánu. Je o cestě, která začala jedním špatným pádem a hliníkovým kufrem, co mi málem zlomil nohu. Jmenuji se Vilém Macháň a Motovaky jsem založil jako odpověď na to, co mi na trhu chybělo. Hledal jsem něco, co by vydrželo reálné zacházení na expedicích a zároveň bylo bezpečné.

Začal jsem jezdit s bočními plátěnými vaky místo kufru. A tady se začaly objevovat další problémy, voda a uchycení. Boční vaky na motorce byly uchyceny přes sedlo, jedním popruhem za značkou a jednou gumou ke stupačce. Nestále se pohybovaly po rámečkách, protože neměly vyztuženou zadní část vaku. Stačila jedna nepozornost při balení, vyboulily se k výfuku a jednoduše propálily.

Fajn, tudy cesta nepovede.

Kufry. Když pominu cenovou náročnost už TENKRÁT, rámečky ke kufrům 3500 Kč, jeden kufr 4000 Kč, problém byla váha, jeden kufr 5 kg a nosiče další 4 kg. To znamená 14 kg, a to jsou prázdné, navíc jsem je ještě musel vylepit, aby nebarvily. Teklo do nich, takže řešit další vaky. No nic, jiná varianta nebyla, tak jsem začal jezdit. Jenže jsem zjistil, že můj BMW 650 GS Dakar docela cítí odpor vzduchu od kufrů. Ale nedalo se nic dělat, smířil jsem se s tím a začal s odporem počítat. Dalším problémem bylo, že jsem ztratil výhodu úzké motorky na silnici. Takže když jsem jel s plným vybavením, tak jsem se v kolonách koupal ve vlastním potu a pekl se jako jiná auta. I když mě to hrozně štvalo, snažil jsem se to brát jako daň.  Jenže se objevil jiný problém.

Vždy jsem miloval terén a jezdil v něm čím dál víc i na tripech. To, že jsem se neprotáhl skulinou mezi větvemi vem čert, ale průšvihem byla bezpečnost. Při jízdě ve stupačkách, když ulítlo kolo, došlápnutím jsem motorku vyrovnal, i když ne vždy, snažil jsem se. Jenže, když jsem odšlapoval, ještě než jsem stačil vrátit nohu zpět do stupaček, noha šla dozadu, rovnou na kufr! Kolikrát jsem domů tak tak dopajdal, jak mě vzal kufr přes achilovku.  Při cestování pakárna.

Další velký problém byly pády. I když jsem se fakt snažil :-D, tak jsem se jim nevyhnul a nebylo jich málo. A párkrát jsem měl kvůli kufrům, který mě při pádu dost masírovaly, dost na mále. Pak jednou, jen vteřina nepozornosti, hluboká kolej a motorka šla k zemi a já s ní. A ten těžký, hliníkový kufr mi hranou přejel přímo po kolenním chrániči.

V tu chvíli mě zamrazilo. Stačilo pár centimetrů vedle a, místo poškrábaného plastu na chrániči, to odneslo moje koleno. Možná trvalé následky, konec výpravy, konec ježdění. Už jsem měl zkušenost s přetočeným kolenem na motorce, dlouhou bolestivou rekonvalescencí, vytahováním vody z kolena a to fakt nechceš. Tehdy mi to došlo: mít 300 kg mašinu a na ní přišroubované „gilotiny“ na nohy nedává v terénu smysl!  Tak jsem se, jako výrobce vodáckých vaků, rozhodl jít tímto směrem.

Řekl jsem si dost. Vyrobím si vlastní.

První problém vodáckých vaků je, že nemají nic, čím by se daly zabezpečit na motorce a tak se mohou vysmeknout a ztratit. To už se mi také stalo. S vodáckými vaky jsem zkoušel jezdit už dlouho.

Dalším problémem je materiál. U většiny vodáckých vaků, a bohužel taky u plno firem varábějících vaky na motorku, není materiál dostatečně pevný. Nebo používají materiály Polyamid s PVC nánosem z vnitřní strany. To je sice docela dobrá volba, ale vnitřní nánosový materiál je většinou poměrně slabý, po čase začíná praskat na namáhaných místech. Vím, o čem mluvím. Jeli jsme na motorkách po dálnici v Německu, kamarád měl levnější vak od celkem známé firmy, a najednou se trhnul. Malá dírka, ale jak se do ní dál dostával vzduch, tak se dírka dál trhala, až se celý vak rozpáral. Všechno své vybavení měl rozházené po dálnici, co teď? V Německu to znamená zavolat policii, zastavit dálnici, posbírat oblečení, spacák a veškeré osobní věci a ještě navrch tučnou pokutu. Tak dojel domů bez věcí.

Využil jsem své zkušenosti s vaky pro vodáky, ale překopal jsem celou konstrukci. Použil jsem i jiný materiál, Plastel, a vyrobil sám pro sebe první verzi s našitými a podvařenými D kroužky, aby bylo vak jak uchytit. A začal jsem s novým vakem jezdit. Mého updatu si všimli kamarádi a ukecali mě, ať je pro ně vyrobím taky. Pak se začali přidávat známí a známí známých a v roce 2012 spatřily světlo světa Motovaky.cz

Tak, úkol splněn? Vaky jsou nepromokavý, drží na motorce, ale pořád to nebylo ono. Něco tomu chybělo, něco, co bude všechny ty vaky na motorce držet. Tak jsem začal vymýšlet nějaký „pytel“. Od nápadu přes formu, střih, prototyp, testování, pády, změny až k finálnímu tvaru, odtud i název, podkova. První vyrobený byly robustní, s rolovacím uzávěrem nahoře a pořád to nebylo ono. Tak jsem se nechal inspirovat a podkovu upravil, trochu zmenšil, ale výrazně se zlepšila aerodynamika. Tady se zapojili i další známí a velký dík patří Rudolfovi Fráňovi, alias Joe Mitas. Po jeho interpelaci jsme změnili barvu vnitřních vaků.

To bylo v době, když jsem si koupil BMW 1150 GS a vak jsem začal používat jako zadní padák. Když jsem jel s prázdnou, tak jsem očesával blinkry a vak skoro nic neváží, jen pouhých 1,4 kg. Vyplnil jsem jej igelity a hned z něj byl super padák. Nezatěžoval podsedlovku a případný pád krásně roznesl. A že jsem toho využíval.

Podkova se osvědčila, nezavazela, a když jsem jel na sraz po silnici, kolony mě nechávaly chladným, jen jsem je prokličkoval, prostě paráda. Při pádu pod ním nezůstávala noha a ani ten pád tak nebolel. Byl jsem jednoduše nadšený.

A protože razím heslo, že firma, která se nerozvíjí, zaniká, tak jsme vymýšleli další a další vaky. Několikrát jsme úplně předělali systém upínání na nejprodávanějších zadních vacích s horním a bočním vstupem. Dokonce jsme udělali vaky už s integrovanými popruhy jako  vak na nosič a vak na kufr. Dodnes jezdím s vakem vyrobeným v roce 2014. Na prosbu známích jsme se dokonce vrátil k bočním vakům na motorku, celé jsme je předělali podle našich představ a neustále vymýšlíme další a další výrobky.

S motovaky toho máme za sebou fakt hodně. Vzpomínám na vak, který přinesl kamarád s prosbou o opravu. Překvapilo mě to, šlo o vak od renomované firmy, navíc podstatně dražší, než ty naše. Byl roztržený, takové poškození se dá opravit latou. Ukázalo se ale, že vrchní materiál není 100 % spojen s vnitřní polyesterovou mřížkou, jakmile se poškození začalo lepit, vrchní PVC odskočilo od mřížky. Pevnost slepu s PVC vrstvou byla v pořádku, ale stejně se celá oprava odloupla i s vrchním materiálem. Díky tomu jsme zjistili, že vnitřní polyesterová mřížka je hodně řídká, celkově se tím snižuje pevnost při roztržení, a ve vlastní konstrukcí nejsou všechny vrstvy materiálu plně zatavené.

Tato zkušenost nás utvrdila o vlastnostech a odolnosti našich materiálů a zároveň nás přiměla k tomu, abychom to ukázali i vám. Vyzkoušeli jsme pevnost našich materiálů a natočili pro vás videa o tom, kolik síly je potřeba na jejich rozvržení. Podívejte se sami, nebudete věřit vlastním očím!

No, to je prozatím asi vše. Jestli sdílíte naši vizi, řeknete o nás vašim kamarádům a známým, nedovedu si představit lepší reklamu, než je spokojený majitel našeho motovaku. A jestli máte chvilku, ohodnoťte nás na google.com, a dejte i ostatním vědět, jak se vám u nás líbilo.

Video přímo na můj youtube.

Albanie 2020

Kam až se dá zajít na lehkých motorkách? Tohle cestování po Albánii bylo jiné. Rozhodl jsem se, že tentokrát nebudu výpravu vést, ale pojedu jen jako další člen. Kamarád, super endurový jezdec, ale bez zkušeností s cestováním, dostal úkol: „Vedeš.“ Na jeho otázku „Kam mám jet?“ jsem jen odpověděl: „Na sever přece…“ Měl jsem jen jednu podmínku: „Co nevyjedeš, nesjížděj.“ Skalní římsy a intenzivní zážitky Jenže to se moc nepovedlo. Kamarád sjel velký bahnitý sjezd. Pršelo a já věděl, že zpátky nahoru to vyjet nepůjde, ale musel jsem jet za ním. Skončili jsme na skalních římsách a jeli po nich několik kilometrů… Vždycky jsem si říkal, že zážitek nemusí být pozitivní, ale hlavně intenzivní. Kamarád v tom nejhorším zastavil a sesednul, že se musí najíst. V tom brutálně zapršelo. Jen se podíval na mě, já na něj a jen pokrčil rameny. Jen jsem si pomyslel: „Aspoň to nemusí zapíjet…“ V tu chvíli už jsem v duchu počítal, co všechno budeme muset z motorek rozebrat, abychom je po kusech snesli dolů. Ze začátku jsme si hodně pomáhali, ale nemělo to konce, tak jsme se nějak otrkali a prostě jeli dál. Nakonec jsme to dojeli, ale ten pocit, že jedeš někam, kde to může skončit kolmou skálou, ten fakt nechceš. Teď už je to ale super vzpomínka. Albánie: 40 km řečištěm a neplánovaná vodní postel Další den našeho tripu byl ve znamení 40 kilometrů jízdy řečištěm. Je to naprosto super rallyová cesta – koryto má na šířku tak 100 metrů a teď na podzim v něm tekla řeka jen v šířce cca 10 metrů. Brod střídal brod, prostě motorkářská paráda. Noc, která se trochu zvrtla Začalo se smrákat a kluci chtěli spát přímo v řečišti. Protože jsme cestou jeli kolem přehrady a viděli jsme, že je v ní sotva půlka vody, usoudili jsme, že nebudou odpouštět a bude to bezpečné.

Vybral jsem to nejvyšší místo v korytě, udělali jsme oooobrovský oheň a šli spát. V noci jsem se vzbudil a koukám – Karel je fakt frajer, má vodní postel! Přes stan mu tekla tak 3 cm vrstva vody. Došlo mi to až ráno: voda stekla z hor a řeka se plnila ještě asi jiným korytem, až se nakonec opravdu celá zaplnila. Rokenroll při úniku z koryta Než jsme se ráno vyhrabali, voda už trochu opadla, ale situace byla i tak zajímavá. Místo jedné desitimetrové říčky tu byly najednou dvě – jedna na levé straně, druhá na pravé, a my zůstali uvěznění uprostřed. Museli jsme jet proti proudu a postupně se propracovávat ke břehu. Jenže tím to neskončilo. Když jsme se konečně dostali ke kraji, nešlo vyjet nahoru k silnici. Byl to totální rokenroll – přeskakování vymletých děr od vody, jak stékala z hor, všechno mokré a kluzké… Ale nakonec jsme se nahoru vyškrábali. Nikdy bych nevěřil, že budu tak rád vidět cestu!

Kozí stezky a skákačky I další trasa byla docela těžká – kozí stezky a skákačky dolů jak po vysokých schodech. Prostě paráda, dokonce taková, že jsem tuhle trasu zařadil do poježdění po Albánii i pro další roky. Teda kromě těch říms z minula, to už bylo dost… i když, teď už vím, že se to dá přejet. Výstroj, co nezklame: motovaky.cz I po noci v rozvodněné řece a drsném výjezdu k silnici muselo naše vybavení fungovat. Všechno mokré, všude bláto, ale Podkovy 65 na našich Husqvarnách a Suzuki DRZ 400S držely na svém místě. Jako majitel motovaky.cz tyhle zkušenosti přenáším přímo do výroby. Podívejte se na naše odolná zavazadla: www.motovaky.cz Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní! Sledujte dál naše albánské dobrodružství.

Testováno v extrému: Všichni tři jsme měli naše zavazadlo přes sedlo Podkova 65. Já jsem jel na Suzuki DRZ 400S, kluci měli Husqvarny. Jako majitel motovaky.cz tyhle testy v terénu vyhledávám (ale tohle bylo už fakt hodně)– můžete se sami podívat, jak zavazadla fungují a jak zvládají průjezd v místech, kde už jde do tuhého. Spaní na divoko v horách je to nejkrásnější, co může být. Albánie je moje srdeční záležitost. Taková volnost, příroda a tak skvělí lidé jinde nenajdete. DOPORUČUJI.